Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výchova štěněte podle Karla Němce

15. 4. 2008
Vybrané kapitoly z připravované publikace
„Výchova štěněte podle Karla Němce“
 
Úvod
 
Kdo se rozhodl pořídit si a vychovávat štěně, vzal na sebe značné množství zodpovědné práce. Samotná výchova není lehká. Má-li být zaměřena k určitému cíli, je naším úkolem vychovat ze štěněte zdravého, zdatného psa.
            Je potřeba zdůraznit hned od počátku, jak důležitá je výchova štěňat od nejútlejšího věku. Od čtvrtého týdne do čtrnácti týdnů probíhá u štěněte doba vtiskávání. To je doba, kdy si štěňata vtiskávají do paměti vše, co s nimi v tomto období vykonáváme. Pozor – pamatují si do konce života vše dobré i zlé, a to zlé se jim vtiskává ještě pevněji, proto musíme při výchově štěněte působit nejvíce takovými podněty, aby se vytvářel kladný vzájemný vztah mezi psovodem (majitelem) a štěnětem. To jen na připomenutí, abych znovu zdůraznil, jak je nezastupitelná výchova štěněte nejen u nového majitele, ale již u chovatele.
            Kdo se jen jednou přesvědčí o kladech výchovy štěněte, nezapomene již nikdy na tuto, pro cvičitele vděčnou a uklidňující, práci. Budou-li majitelé štěňat používat uvedené pokyny, přesvědčí se sami, že připravili se štěnětem nenásilnou formou více jak polovinu celého výcviku.
 
 
Několik rad pro začínajícího majitele štěněte
 
        Každý, kdo si chce opatřit štěně a má poctivý úmysl ho dobře vychovat, by se měl poučit o chování psů.
            Aby nastal správný vztah mezi novým majitelem a štěnětem, je nutné, aby se s ním co nejčastěji stýkal a příjemné pocity ještě umocňoval pamlsky. Pamlsek v tomto případě neslouží jen k tomu, aby mezi nimi nastal žádoucí vztah, ale když ho při setkání zaměstnáme pamlskem, nemá pak štěně čas, aby na majitele skákalo. Skákání na majitele není vždy vhodné a mohlo by dojít až k nežádoucímu návyku. Dále je třeba, aby při výchově a vycházkách bylo na štěně působeno tak, aby mělo vždy příjemné pocity a na vycházku se těšilo. Přitom tedy platí, že si se štěnětem více hrajeme, než cvičíme.
            Psovod působí na štěně více podněty najednou. Pohyby, chůzí, hlasem, osobitým pachem, oblečením, výrazem obličeje atp. Těmto podnětům říkáme komplexní podnět.
            Hlas psovoda může na štěně působit kladně nebo záporně, podle toho, jaký je mezi nimi vytvořen vzájemný vztah. Je nutné si uvědomit, že štěně významu lidské řeči nerozumí, že hlas majitele vnímá intonačně, proto musíme jméno a povely vyslovovat tak, aby je mohlo intonačně dobře rozlišovat. Jméno a povely se nemají skloňovat.
            Pohyby psovoda mají stejný význam jako jeho hlas. Pokud se jedná o posunkové povely, je opět nutné, aby byly prováděny vždy stejně v odměřeném rytmu, aby je mohlo štěně dobře rozlišovat. Později při sledování psa u nohy psovoda je velmi důležité, aby psovod prováděl kroky a obraty vždy správně.
            Pach majitele má při výchově a výcviku nesmírný význam, který na štěně působí buď kladně nebo záporně. Opět si musíme uvědomit, jak je důležitý vzájemný vztah mezi psovodem a štěnětem. Každý člověk má svůj osobitý individuální pach. Je-li vytvořen správný, tj. kladný vztah, je štěně schopno rozlišit pach majitele mezi jinými osobami velmi spolehlivě. Proto této schopnosti lze využít mimo jiné při nácviku vlastní stopy, rozlišování předmětů a všude tam, kde je třeba, aby pes rozlišoval pachy.
            Výraz obličeje. Je velmi účelné, když psovod ke správnému povelu dokáže ještě vytvořit správný výraz obličeje. Štěně může z výrazu obličeje vycítit vše. Majitel může pohledem upřesnit cvik, který má štěně vykonat. Přívětivým výrazem obličeje může štěně při přivolání přitáhnout k sobě.
            Formy odměn a pochvala. Jedná se opět o důležitý postup při výchově, který je často psovody zlehčován. Pochvala a odměna mají při výchově, později při výcviku, mnohostranný význam. Mají vliv na rychlou reakci psa a na kladný vzájemný vztah mezi majitelem a štěnětem. Pochvalu a odměnu nelze od sebe oddělit, ale musí přijít v pravý čas a musí být odměřené.
            Důslednost a houževnatost. Cviky se u psů nenacvičují stejně rychle. Některý cvik pes pochopí okamžitě a některému jako by nerozuměl. To ovšem není vinou psa. Když si metodiku cviku předem řádně promyslíme a po technické stránce řádně připravíme, odpadne nám mnoho zbytečné práce. Chceme-li být důslední při výcviku, musíme být důslední v prvé řadě na sebe. Chceme-li poroučet psu, musíme umět poručit v prvé řadě sobě. Důslední musíme být při nácviku každého cviku od samého začátku.
            Snaha po neustálém prohlubování teoretických znalostí. Každý, kdo chce vychovat dobře psa, by se měl neustále zabývat kynologickou teorií. Nesmí se spokojit s tím, co již poznal, neboť kynologie je velmi široký vědní obor, kde je třeba se stále zabývat novou problematikou (např. fyziologií a vývojem nervové činnosti psa, výživou, zdravotní problematikou, dědičností, chovem psů atd.).
 
Podněty používané při výcviku
 
        Při výcviku používáme dočasně tři podněty, a to indiferentní podnět, nepodmíněný podnět a podnět podmíněný.
            Indiferentní jsou veškeré povely, se kterými se pes dosud neseznámil.
            Nepodmíněné podněty jsou mechanické (přinucení) a chuťově dráždivé (pochvala a odměna).
            Podmíněné podněty představují veškeré povely, jak ústní, zvukové, tak posunkové.
            Pod pojmem podnět rozumíme veškeré podráždění nervové soustavy, ať přichází z vnějšího či vnitřního prostředí psa. Používání podmíněných a nepodmíněných podnětů při výchově a výcviku je nutné, bez nich nelze vycvičit psa. Jsou bezpodmínečně třeba k vypracování podmíněných reflexů. Dále je velmi důležité, aby byly podněty správně seřazeny a správně používány (povelpřinucenípochvala a odměna). Přesto si musíme uvědomit, že vypracované podmíněné reflexy jsou jen dočasné, i když mají pevně vybudované ohnisko vzruchu.
 
Nepodmíněné reflexy
 
        Teprve nauka o reflexech umožnila pochopit podstatu chování zvířat a tím i objasnit podmínky jejich nejvhodnějšího výcviku.
            Jednoduché i složité chování psa je předáváno dědičně, je to vrozené chování, to jsou nepodmíněné reflexy. Všechny projevy chování novorozených štěňat (sání, močení atd.) jsou vrozenými nepodmíněnými reflexy. Během dospívání se u psů objevují další, složitější nepodmíněné reflexy (např. pohlavní reflex, péče feny o štěňata). Složité nepodmíněné reflexy se též nazývají instinkty či pudy. Rozeznáváme dvě skupiny těchto reflexů, jednak ty, které zajišťují zachování jedince, za druhé zajišťující zachování rodu.
            Složité nepodmíněné reflexy se projevují někdy ve vyhraněných převládajících reakcích, které podporují výcvik nebo ho naopak ztěžují. Zatímco při výcviku psa podporujeme projevy některých instinktivních reakcí, musíme jiné zase potlačovat. Potravový reflex u psa – stopaře podporujeme a u hlídacího psa naopak potlačujeme. Zlobivost u cholerika usměrňujeme a u flegmatika podporujeme.
            Nepodmíněné reflexy jsou schopny zajistit normální existenci pouze u novorozených zvířat, jsou však nedostačující k normálnímu životu dospívajícího a dospělého zvířete. Toto umožňují teprve tzv. podmíněné reflexy, které se vytvářejí během života na základě reflexů nepodmíněných.
 
Hlavní podmínky k vytváření podmíněných reflexů
 
        První podmínkou k vytvoření podmíněného reflexu je současné působení dříve pro psa nic neznamenajícího indiferentního podnětu s podnětem nepodmíněným, který vyvolává určitý podmíněný reflex. Přitom působení podmíněného podnětu musí o něco předcházet působení nepodmíněného podnětu !
            Objasníme si to několika příklady:
Při nácviku sedni musíme nejdříve vyslovit povel „Sedni“ a po zlomku vteřiny trhnutím vodítka směrem nahoru a současným tlakem na záď psa jej přinutíme k sednutí.
                        Při nácviku přivolání musíme nejdříve vyslovit povel „Ke mně“ a po povelu lákáme štěně s potravou v ruce k sobě. Po přiběhnutí mu potravu okamžitě podáme.
                        Při nežádoucí činnosti psa používáme povelu „Fuj !“. Útočí-li pes na ostatní psy, vyslovíme tvrdě povel „Fuj !“ a po povelu trhneme vodítkem přes ostnatý obojek, abychom mu zabránili v útoku na psy.
            Jelikož jde pouze o vypracované dočasné nervové spojení, je třeba jej upevňovat opakováním a občasným použitím nepodmíněného podnětu, jinak se reakce na povel časem tak zeslabí, až se zcela přeruší, a povel se stane opět indiferentním podnětem, jako byl původně (uhasínání podmíněného reflexu).
            Kdybychom na psa působili opačným způsobem, tzn. nepodmíněný podnět by předcházel povelu, nikdy by se nám nepodařilo vypracovat podmíněný reflex na daný povel !
            Druhá podmínka k vypracování podmíněného reflexu je, že pozornost psa nesmí být odváděna jinými silnými podněty od požadovaného výkonu. Působí-li nadměrně silný podnět zvenčí, bude pozornost psa odváděna od výcviku (rušivé podněty vnější). Rovněž budou na psa působit podněty, přicházející z těla (rušivé podněty vnitřní: např. plný močový měchýř nebo tlusté střevo, nemoc, březost, hárání).
            Třetí podmínkou k vypracování podmíněného reflexu je odpovídající síla podnětů. Jsou-li podněty slabé, je i vypracování reflexů pomalé. Povely proto mají být energické, zřetelné a intonačně stále stejné. Příliš silné podněty naopak vyvolávají zejména u mladých psů pasivně obrannou reakci, a tím i zhoršení jejich reflexní činnosti.
            Příklad: při nácviku zlobivosti musí pomocník (figurant) na psa působit tak, aby ho nezastrašil, ale aby u něho probudil aktivní obrannou reakci.
                           Při nácviku stopy by příliš silný povel utlumil potravovou reakci.
            Čtvrtou podmínkou je stav dráždivosti nepodmíněného reflexu, na jehož základě se vypracovává podmíněný reflex. Cvičíme-li psa stopovat na základě potravové reakce, pak musí být pes zdravě hladový. Stejně tak nácvik na zadržení pachatele nelze začínat se psem, který je bojácný.
            Pátá podmínka spočívá v opakovaném působení obou podnětů. Provedeme-li cvik pouze jednou, pak se podmíněný reflex nevytvoří. U jednoduchých cviků se vytváří počáteční nervové spojení za tři až pět cviků. Aby toto spojení vydrželo do příštího cvičení, je nutné, abychom se psem provedli nejméně dvě až tři série po třech až pěti cvicích.
            Další, ulehčující podmínkou, je vhodně zvolená metodika výcviku.
            Princip neměnitelnosti signálu znamená, že stejný povel vyslovujeme vždy stejně. Pro různé povely však musí být vždy zvolena jiná intonace hlasu. Jiná je intonace povzbuzující, jiná rozkazující a jiná zakazující. Na každou se u psa vytváří zvláštní podmíněný reflex. 
 
Metodika výcviku psů
 
        V zásadě se využívá čtyř základních metod výcviku: mechanické, chuťově dráždivé, kontrastní a napodobovací.
            Mechanickou metodu nelze použít při výchově štěněte! Při výcviku se využívá mechanických podnětů. Výhodou je rychlost vytváření podmíněných reflexů a jejich pevnost, nevýhodou narušení žádoucího vztahu mezi psovodem a psem, nebezpečí vytvoření pasivně obranné reakce a u psů s velkou dráždivostí nebezpečí předráždění. Lze ji využít především k přerušení nežádoucí činnosti.
            Chuťově dráždivá metoda je založena na využití potravy jako nepodmíněného podnětu, kterým psa přimějeme k provedení cviku. Výhodou je větší zájem psa při výcviku, upevnění vzájemného kladného vztahu mezi majitelem a psem a rychlé vytváření podmíněných reflexů.
            Touto metodou můžeme s úspěchem nacvičit pachové práce, většinu cviků poslušnosti a některé výkony obrany. S úspěchem ji můžeme použít při výchově štěněte a později při výcviku dospívajícího psa.
            Kontrastní metoda je nejpoužívanější a tvoří základ metodiky výcviku psů. Používáme při ní mechanických podnětů, aby pes provedl požadovaný cvik. K potlačení negativního vlivu mechanických podnětů a k upevnění výkonu psa se používá jako odměna pamlsek a pochvala. Tato metoda spojuje v sobě všechny klady mechanické a chuťově dráždivé metody.
            Pozor však, tuto metodu musíme provádět šikovně a odměna musí být podána v pravý čas, jinak se mohou klady této metody obrátit v pravý opak.
            Napodobovací metoda využívá již vycvičeného psa, se kterým necvičený pes provádí společný cvik. Používá se hlavně ve výchově štěňat. Jde pouze o metodu pomocnou.
            Příklad vhodných cviků: štěkání na povel, rozvíjení zloby, zákus do peška, nízká kladina, pasení stáda.
 
 
Výchova štěněte
 
        Do sedmi týdnů (minimálně 50 dnů dle platného chovatelského řádu ČMKU) se o štěňata starali fena a chovatel. Poté přebírá štěně nový majitel, který nyní na sebe bere současně značnou zodpovědnost.
 
Výběr štěněte
 
Štěně vybíráme zásadně od zdravých, temperamentních, ale v povaze vyrovnaných rodičů. Nejen rodiče, ale i prarodiče by měli mít tyto vlastnosti.
Má-li chovatel talent k rozpoznání povah v jeho odchovech, pak stačí informovat se na chování jednotlivých štěňat, ve smyslu:
-          jak se chovají při příchodu cizích osob
-          jak se chovají při krmení
-          jak se projevují v cizím prostředí
-          jak reagují na různé nezvyklé zvuky atp.
Pokud nám chovatel nemůže dát patřičné informace, pak je na nás, abychom se o kvalitách štěněte přesvědčili sami. Již při příchodu k chovateli sledujeme chování štěňat – nesmí se nás bát. Celkový vzhled a konstituce štěněte nám s největší pravděpodobností prozradí jeho povahu. Je-li vyrovnané ve vzrůstu, bývá vyrovnané také v povaze. Také při krmení lze odhadnout povahu, štěně se nesmí nechat od ostatních odstrčit, nemá od potravy odbíhat, vnější podněty může vnímat, ale mají na něj působit jako druhořadé. Při tlesknutí nebo jiném hluku sledujeme reakci štěněte. Samo se může přesvědčit, kde byl hluk způsoben, ale nesmí projevovat bázeň. Je žádoucí, aby štěně bylo temperamentní, ale nesmíme temperament zaměňovat za překotné výbuchy. Psi s výbuchy temperamentu bývají i při výcviku nestálí. Nejvíce samozřejmě vyhovují psi vyrovnaného typu. Takové štěně má nejlepší předpoklady k tomu, aby v případě německé dogy při správné výchově vyrostlo v sebevědomého, neohroženého, lehce ovladatelného, učenlivého společenského a rodinného psa s vysokým prahem vzrušivosti, bez projevů agresivního chování.
 
Úloha majitele při výchově a výcviku
 
Úspěch při výchově a výcviku nezávisí pouze na zvláštnostech povahy psů, ale také na znalostech, schopnostech a vlastnostech psovoda. Ani dobré vlastnosti nestačí k tomu, aby se při výchově nedopouštěl chyb. Je nutné být teoreticky vyzbrojen a umět psu vytvořit správné podmínky pro každý cvik, který chceme vypracovat v návyk.
Majitel se při výcviku jeví psu jako složitý podnět. Působí na něj svým osobitým pachem, hlasem, tvarem oděvu, chůzí atd. Psovod se musí stále kontrolovat, aby dával psu přesné a vždy stejné povely hlasem a pohyby.
Úroveň majitele štěněte, jeho charakter, zájem o práci a láska ke psu mají rozhodující význam pro úspěšnou výchovu. K těmto vlastnostem se dále řadí rozhodnost, smělost, náročnost a velká dávka trpělivosti.
Je velmi žádoucí střídat při výchově, výcviku a tréninku prostředí, měnit terén a dobu výcviku. Kdyby byl pes sebelépe vycvičen na speciálním cvičišti a izolován od vnějších vlivů, každý nový podnět by ztěžoval vlivem vnějších útlumů jeho použití. Postupné ztěžování výcviku a tréninku je základem jeho organizace. Metodika výcviku psů musí zásadně postupovat od prostých cviků k složitějším.
 
Vycházky se štěnětem
 
Nový majitel neudělá pro štěně vše, když mu zajistí dostatečný prostor, odpovídající pohodlí, bezpečí a kvalitní výživu. Stejně důležité jsou i vycházky. U malého štěněte vycházky podnikáme přibližně třikrát denně po 5 – 10 minutách a postupně je prodlužujeme. Na vycházky vyrážíme vždy před krmením a vyhledáváme při nich nerušená odlehlá místa.
Cílem každého, kdo vychovává štěně, je vychovat ze štěněte poslušného psa. Abychom toho docílili, musíme k tomu vytvořit podmínky a dbát určitých postupů, bez nichž se při výchově a výcviku psa neobejdeme. Proto je nutné, abychom poznali povahu štěněte. K tomu nám nejlépe poslouží právě vycházky, při nichž pozorujeme chování štěněte, když není ovlivňováno člověkem. Sledujeme jeho reakce na podněty, se kterými se dosud nesetkalo, a podle potřeby a nutnosti je teprve usměrníme nebo podpoříme.
Jaké jsou to podněty ? Pro osmitýdenní štěně jsou to veškeré vjemy, se kterými se v přírodě poprvé setkává. Proto je pro každého, kdo chce dobře vychovat štěně, nutné, aby pochopil, že procházky mají prvořadý význam pro formování povahy štěněte.
 
Přivyknutí psa na jméno
 
Aby si štěně rychle přivyklo na svoje jméno, voláme je vždy, když se k němu vracíme, především pak, když mu neseme potravu. Štěně krmíme v určitou dobu, to znamená, že mezi každým krmením řádně vytráví a bude pozorně sledovat, když mu potravu přinášíme. Tím, že necháme štěně vytrávit, docílíme toho, že je dráždivé směrem k potravové reakci.
Další důležitou podmínkou je intonace hlasu, v jaké je jméno vyslovováno. Jméno má být vysloveno výrazně, vždy ve stejné intonaci a nemá být skloňováno. Pro štěně je nejdůležitější podmínkou k přivyknutí na své jméno potrava, kterou mu podáváme po vyslovení jeho jména. Vytvoření přátelského vztahu mezi majitelem a štěnětem současně usnadňuje naši práci. Tímto postupem vytvoříme podmínky k tomu, aby rychle přivyklo svému jménu.
 
Přivolání psa s předsednutím
 
Současně s přivoláním nacvičujeme volný pohyb psa. Nyní spojíme jméno s přivoláním a předsednutím psa před psovoda. Při vycházkách na nerušených místech štěně občas uvolníme, dáme povel „Volno“, když se vzdálí, pak jej přivoláme jménem a povelem „Ke mně !“.
Vycházky děláme zásadně před krmením. Štěně by mělo být hladové a bude tedy okamžitě reagovat na svoje jméno, proto nám nedá mnoho práce je na povel „Ke mně !“ okamžitě k sobě přilákat. Po vyslovení jména a povelu „Ke mně !“ ukážeme štěněti pamlsek a po přiběhnutí mu jej hned podáváme v takové poloze, aby bylo nuceno si před nás sednout (lze si pomoci položením jedné ruky na záď štěněte a mírným tlakem směrem dolů štěně posadit, okamžitě podat pamlsek a vřele chválit). Pokud by přesto nereagovalo štěně na jméno a povel „Ke mně !“ ihned, lze použít různé podněty, které podráždění na potravu ještě umocní: např. snížit se do dřepu, obrátit se a utíkat opačným směrem (štěně nás bude následovat). Je opět nezbytné dodržovat přesný a stále stejný postup tak, jak je uvedeno. Navíc je třeba vyvolit si novou intonaci pro povel „Ke mně !“. Pamlsky podáváme malé, abychom jimi štěně nenakrmili, mají sloužit pouze rychlejšímu vypracování podmíněného reflexu.
Způsobů, jak štěně přimět k tomu, aby co nejrychleji a radostně přiběhlo na jediné oslovení jménem a jediný povel „Ke mně !“ je mnoho, ale tento se jeví při výchově jako nejvhodnější. Nenavykl-li chovatel štěně řádně přijímat potravu, což bylo jeho povinností, pak tato úloha zbývá novému majiteli. Je-li štěně zdravé, mělo by také s chutí přijímat potravu. Jak je navykneme soustředěně žrát, tak bude také později soustředěně pracovat. Z mnoha důvodů (včetně prevence torze žaludku) není tedy vhodné nechávat štěněti misku s potravou mimo vymezenou dobu krmení !
 
Zamezení nežádoucí činnosti
 
Veškeré nežádoucí činnosti přerušíme povelem „Fuj !“. Pro tento povel si musíme zvolit opravdu výhružnou intonaci a vyslovovat jej s patřičným důrazem.
Štěňata dosti často požívají své vlastní výkaly. Tuto nežádoucí činnost napodobují většinou po feně, která požírá výkaly svých mláďat, aby je chovala v čistotě. Této nežádoucí činnosti zamezíme nejlépe tím, když jim k tomu nedáme příležitost. Se štěnětem jdeme dostatečně často na vycházku, kde mu dáme dostatek možností k vyprázdnění. Dále štěňata s oblibou požírají veškeré zbytky jídel, které najdou pohozené. Tomu musíme včas a okamžitě zamezit. Štěně při vycházkách nespouštíme z očí. Jakmile najde např. pohozenou potravu, rázným povelem „Fuj !“ je okřikneme dříve, než začne potravu žrát. Kdyby se štěně přes naše varování potravy zmocnilo, rychle mu ji odebereme. V příštích dnech taková místa vyhledáváme nebo můžeme nechat pomocníkem potravu odhodit na předem smluvené místo. Štěně při vycházce pozorně sledujeme, jakmile se k potravě přiblíží, důrazně rozkážeme „Fuj !“ a poté po něm hodíme např. klíče v koženém pouzdře (nebo jiný předmět). Štěně u nás bude hledat ochranu, takže jej opět ihned po přiběhnutí vřele pochválíme.
 Síly použijeme úměrně k věku a povaze štěněte. Přesto ale musí být síla nepodmíněného podnětu tak velká, aby se podmíněný reflex na povel „Fuj !“ vypracoval co možná nejpevněji. U dvouměsíčního psa se nežádoucí činnosti neprojevují ve velké míře, proto o nich bude pojednáno ještě později.
 
 
Návyk na obojek a vodítko
 
Protože větší část majitelů psů bydlí ve městě, je nutné štěně navyknout na obojek a vodítko. Obojek si pořídíme co možná nejlehčí, aby štěněti nebyl nápadný. Má-li vyrovnanou povahu, pak si obojku zpravidla téměř vůbec nepovšimne. Jiné je to se štěnětem se slabší povahou. S takovým štěnětem postupujeme tak, že si s ním hrajeme, nepozorovaně mu při hře obojek navlékneme a ve hře pokračujeme. Také při krmení nebo při hře s jiným psem zvykáme štěně na obojek. V případě, že štěněti obojek stále vadí, necháme mu jej déle. Za nějaký čas mu jej dáme znovu a učiníme tak několikrát během vycházky.
Jakmile si štěně na obojek zvyklo, začneme jej navykat na vodítko. K tomuto účelu postačí nejlépe kousek starého vodítka bez poutka či karabiny, které přivážeme k obojku a necháme s ním štěně volně pobíhat. Přivykne-li štěně vodítku, zkoušíme ho opatrně uchopit, přičemž se musíme vyvarovat trhnutí. Těchto popsaných úkolů se můžeme zhostit od druhého měsíce věku.
 
Výchova k čistotě
 
S výchovou k čistotnosti je samozřejmě vhodné začít okamžitě, co si štěňátko domů přineseme. Snadnější je to vždy, pokud máme štěně pod dohledem. V tom případě je vhodné vždy, když po odpočinku vstane, ihned jej např. uchopit do náručí a vynést až ven, kde čekáme, až udělá jakoukoli potřebu a poté jej velmi pochválíme (vhodný je i pamlsek) a se štěnětem si pohrajeme. Takto má štěně brzy zafixováno, že se potřeba dělá velmi daleko od svého místa (odnesení v náruči) a taktéž si zvyká na to, že venku.
Jistě v jeho nízkém věku, kdy nevydrží ještě tak dlouho držet svoji potřebu jako dospělý vychovaný pes, budeme mít občas loužičku, ale pokud budeme postupovat správně a ihned po každém odpočinku jej vyneseme k vykonání ven, půjde výchova snadno a rychle. V nezbytném případě lze doma vymezit pro „nouzové situace“, když např. nejsme přítomni, určité místo (staré noviny, hadry atd.), na které je popsaným způsobem lze naučit. Když někdy tzv. nestihneme a uvidíme, že štěně již tlačí či čůrá, velmi rychle k němu opět přiběhneme, zvedneme do náručí, vyneseme ven a trpělivě znovu venku čekáme, byť jen na pár kapek, za které jej budeme moci mohutně pochválit. Velmi brzy můžeme přidat povel „Fuj !“ v popsaném případě, kdy k němu běžíme, že vykonává potřebu doma. V noci samozřejmě podle možností je vhodné v nízkém věku také postupovat podobně, pokud štěně slyšíme, kdy se budí.
 
Přinášení předmětů
 
        Jakmile si štěně zvyklo na nového majitele a na povel již přibíhá, zaměříme se na nácvik přinášení předmětů. Téměř každé štěně má od přírody zájem o přinášení předmětů a ve svůj prospěch je také nosí. Proto je na nás, abychom toho využili a přizpůsobili zájem štěněte našim potřebám. V tomto věku si se štěnětem hrajeme kupříkladu s míčkem, házíme mu jej a jakmile ho uchopí, radostně je přivoláme k sobě. Míček mu ovšem neodebereme ihned, jen štěně chválíme, ale míček odebereme dříve, než o něj ztratí zájem. Dokázal-li nový majitel v tomto věku štěně zaujmout popsanou hrou, pak je při vycházkách občas takto zaměstná. Ve věku tří měsíců se poté již můžeme zaměřit na přesnější výkon přinášení předmětů, jak bude podrobně popsáno.
 
Štěkání na povel
 
        Po druhém měsíci štěně při vycházkách pozorujeme a jakmile zjistíme, že má náladu štěkat, snažíme se je vhodným způsobem k tomu přimět. Jakých způsobů k nácviku použijeme, nelze přesně určit, ale mohu uvést některé příklady. U „žravých“ štěňat vezmeme mezi palec a prostředník pravé ruky kousek pamlsku (piškot, maso, tlačenka …), ukazováček je natažený. Štěněti dáme přičichnout, vyslovíme povel „Štěkej“ a ukazováčkem kmitáme, abychom štěně vydráždili ke štěkání. Pamlsek mu dříve nepodáme, pokud nezaštěká (zpočátku odměníme jakýkoli zvukový náznak, aby štěně rychle pochopilo, co se od něho žádá). Jakmile jen málo zaštěká, okamžitě je pochválíme a podáme mu pamlsek. Postupně dbáme, aby štěkalo na jediný povel několikrát.
            Štěně velmi rychle pochopí, že má štěkat, když mu přinášíme potravu (podobně jako když jsme vytvářeli návyk na jméno). Další způsob nácviku můžeme provést tím způsobem, že štěně uvážeme na neznámém místě a odcházíme od něj. Když zpozorujeme, že je neklidné a chtělo by nás následovat, dáme mu povel „Štěkej“ a snažíme se, abychom je posunkem přiměli ke štěkání. Jakmile zaštěká, okamžitě k němu běžíme, uvolníme ho a pohrajeme si s ním. Tento způsob nácviku několikrát opakujeme, vždy na jiném místě.
            Dalším způsobem nácviku štěkání na povel je nácvik na základě zlobivosti (vhodnější je tato metodika u služebních plemen, nežli společenských). Psovod uváže štěně k úvaznému kolíku a stoupne si před něj. Za psovoda se postaví pomocník a když štěněti dáváme ústní a posunkový povel, pomocník současně štěně vydražďuje např. prutem. Jakmile štěně pochopí, že má na povel a posunek štěkat, pak od pomocníka postupně upustíme, abychom vypracovali podmíněný reflex na povel a posunek a ne na podnět pomocníka. 
 
 
Vycházky s tříměsíčním a starším štěnětem
 
        Ve věku tří měsíců opakujeme se štěnětem vypracované návyky. Na vycházky chodíme nadále vždy před krmením, po krmení pustíme štěně maximálně k vyprázdnění a poté mu dopřejeme klid. V tomto věku zvykáme štěně na auta, tramvaje a postupně na ruch ve městě. Při všech nových podnětech si počínáme opatrně.
            Mezi třetím až pátým měsícem věku se štěně zpravidla zajímá o vše, co se pohybuje a má snahu se toho zmocnit. Běží za cyklisty, prohání slepičky atd. Tomu musíme včas zabránit, neboť bychom s tím mohli mít jen nepříjemnosti a finanční ztráty a navíc by tuto svou zálibu mohlo štěně zaplatit životem. U většiny štěňat stačí, když je při tomto počínání zavoláme jménem a povelem „Ke mně !“ je přivoláme. Uposlechne-li, odměníme je pamlskem (štěně obdrželo pamlsek za poslušné přiběhnutí, nikoli za přestupek, kterého se chtělo dopustit).
            Je-li štěně tvrdošíjné a chce prosadit svoje choutky, přivážeme je na dlouhý motouz a vyhledáváme místa, kde se občas objeví cyklista a podobné lákavé podněty. Při první příležitosti, kdy se štěně rozeběhne za pohybujícím se dopravním prostředkem nebo zvěří, zavoláme je energicky jménem a povelem „Ke mně !“. Teprve po povelu trhneme motouzem, na kterém máme štěně upoutané. Po přiběhnutí je pochválíme a podáme mu pamlsek.
            Když zpozorujeme na volném prostranství, že štěně má náladu se honit, honíme se s ním, abychom mu tak nahradili to, co mu při vycházkách nedovolujeme. V pátém měsíci zvykáme štěně velmi zvolna a postupně vytrvalosti a po šestém měsíci můžeme začít trénovat klus při kole. S tímto tréninkem vytrvalosti začneme však velmi rozumně. Zpočátku necháme štěně klusat pouze 5 minut a pomalu prodlužujeme, přibližně ke 30 minutám ve věku okolo jednoho roku. Rychlost jízdy přizpůsobíme klusu štěněte. V létě zvykáme štěně na vodu a plavání.
            Se štěnětem se snažíme chodit na vycházky ve dne i v noci, vždy před krmením. Zvykáme štěně na vše, co by je mohlo později při výcviku překvapit. Také je zvykáme na jízdu všemi dopravními prostředky. Překážky vyhledáváme přirozené, úměrné k velikosti štěněte. To znamená, že do výšky necháme štěně občas zdolávat překážky jen takové, které jsou nižší než štěně samotné (v kohoutku). K přípravě na překonávání kladiny nám poslouží lávky a můstky přes potoky a polomy v lese.
            Tím, že štěně trénujeme k vytrvalosti, se nám stává, že při našich toulkách přírodou projeví zájem o pronásledování zvěře. Tento zájem je pro psa zcela přirozený, ale nesmíme jej nechat projevit do takové míry, aby se pronásledování zvěře stalo pro štěně vášní. Když se za zvěří rozběhne, zavoláme je k sobě a po přiběhnutí je odměníme pamlskem a vzájemnou hrou. Převládá-li u štěněte kořistnický pud a nedokázali jsme jej utlumit v časném mládí a je silnější než náš povel, pak budeme muset takových příležitostí využívat a předem se na ně patřičně připravit. Když štěně za zvěří již uteklo a vrátilo se samo, ačkoli ne na náš povel, nesmíme ho trestat, protože bychom ho trestali za přiběhnutí k psovodovi a ne za neuposlechnutí rozkazu ! V tomto případě je lépe štěněte si již nevšímat, chovat se jakoby se nic nestalo.
            Abychom mu v této pro nás nežádoucí činnosti zabránili, naučíme jej chodit volně s upoutaným dlouhým pevným provázkem k obojku (vhodnější než těžká stopovací šňůra) a vyhledáváme místa, kde se zvěř nachází. Při první příležitosti necháme štěně, aby se za zvěří rozeběhlo, zavoláme je poté okamžitě jménem a povelem „Ke mně !“. Po vyslovení povelu trhneme provázkem, abychom mu tak zabránili v dalším pronásledování zvěře. Štěně pak po příchodu k nám pochválíme a podáme mu pamlsek. Pak jdeme přírodou dále a čekáme na další příležitost. Bude-li třeba, opět rázně zakročíme. Tento nepodmíněný vnější útlum musí být během výchovy utlumen vyhasínajícím podmíněným útlumem (trhnutí dlouhým vodítkem).
 
Přinášení předmětů ještě jednou
 
        Se štěnětem jsme vypracovali zájem o přinášení předmětů. K přesnějšímu nácviku si pořídíme peška (např. ze starého hadru, který smotáme a prošijeme). Peškem máváme na strany tak, abychom jím štěně vydráždili, ale nezastrašili. Při těchto pohybech vyslovujeme povel „Aport“ a jakmile štěně peška uchopí, okamžitě jej pustíme a štěně chválíme. Štěněti se tato hra brzy zalíbí a bude poskakovat ve snaze vytrhnout nám peška z ruky. V tom případě mu peška podáme, lehce přidržíme a po chvilce mu ho opět pustíme. Štěně nabývá vědomí síly, cítí se vítězem. Pak mu peška odebereme, znovu vydráždíme a odhodíme 2 až 3 metry před sebe. Když štěně peška uchopí, voláme je k sobě a couváme před ním, aby si nezvyklo s peškem kolem nás pobíhat a hrát si s ním.
            Přiběhne-li, což je naším cílem, opět se s ním o peška přetahujeme. Štěně pochválíme a peška mu jemným způsobem odebereme. Štěně uchopíme za hořejší část tlamy a peška mu vyjmeme. Tento cvik provádíme jen do té doby, pokud štěně projevuje o peška živý zájem. Touto hrou připravujeme štěně k přesnějšímu provedení přinášení předmětů a současně na zákus do peška. Nesmíme ale zapomenout, že štěně dorůstá a po třetím měsíci postupně vyměňuje všechny zuby, proto musíme být v této době buď velmi opatrní při přetahování s peškem nebo tuto hru po dobu výměny zubů vynecháme. Po výměně zubů můžeme v této hře pokračovat. Když jsme docílili toho, že štěně přináší předměty, můžeme toho využít k nácviku prohledávání terénu a přinášení lehkých předmětů. Tento cvik neslouží jen pro speciální výcvik lavinových psů a zkoušky malých plemen, ale je dobrou přípravou pro nácvik prohledávání terénu vůbec.
 
Ovladatelnost na vodítku
 
        S tímto cvikem můžeme začít přibližně v pěti měsících věku štěněte. Účelem je vytvořit u psa pevný návyk, aby na povel „K noze“ sledoval psovoda za všech okolností.
            P o d m í n ě n ý   p o d n ě t je povel „K noze“ a současné tlesknutí levou rukou o stehno.
            N e p o d m í n ě n ý   p o d n ě t je trhnutí vodítkem směrem kupředu při vykročení levou nohou a vzápětí pochvala a pamlsek.
            Ovladatelnost na vodítku se skládá z několika cviků:
o        sednutí psa u levé nohy psovoda při každém zastavení
o        vpravo, vlevo v bok a čelem vzad za pochodu
o        vpravo, vlevo v bok a čelem vzad na místě.
 
            Abychom štěněti usnadnili výcvik a sobě práci, je bezpodmínečně nutné cviky nacvičovat v tom pořadí a sledu, jak o tom bude pojednáno ! Nejdříve tedy nacvičujeme chůzi u nohy psovoda a usednutí psa při zastavení. Abychom psu vytvořili správné podmínky k pochopení cviku, musí se psovod nejdříve „naučit chodit“. Pro psa nejsou podněty jen zvukový a posunkový povel. Pes bude rychle vnímat i kroky psovoda a pokud je budeme provádět vždy stejně, bude pes později cvičit podle kroků psovoda.
            Prvním úkolem psovoda tedy je, aby vždy vykročil levou nohou a při zastavení udělal poslední krok také levou nohou a pravou pouze přisune. Poslední krok musí být vždy rázný, aby pes na pohybu psovoda poznal, že nic jiného již nebude, než zastavení a usednutí u nohy. Ještě povely a přinucení k provedení cviku. Psovod se psem v základním postavení vykročí levou nohou, psu dá současně povel „K noze“ a vzápětí trhne vodítkem směrem kupředu a psa u nohy pak vřele chválí. Abychom dodrželi podmínky kontrastní metody a nevytvořili u psa nežádoucí spojitosti, nesmí pes zpozorovat, že nepříjemný podnět – přinucení (trhnutí vodítkem) – způsobil psovod. Proto musí po trhnutí vodítkem okamžitě následovat pochvala a zpočátku i odměna. Při zastavení dá psovod povel „Sedni !“ současně s posledním krokem levé nohy. Ve zlomku vteřiny psa přinutí trhnutím vodítka směrem nahoru a dozadu a levou rukou současně zmačkne štěně v zádi, aby si sedlo. Když pak sedí, vřele ho pochválí. Když by pes nechodil přesně u nohy, odtahoval by se stranou, přinutíme ho za stálého pochodu povelem „K noze“, úkrokem vpravo a trhnutím vodítka ke správnému sledování. Je-li tato část vypracována v pevný návyk, můžeme přikročit k dalšímu cviku, tj. vpravo v bok za pochodu. 
 
Vpravo v bok za pochodu
        Psovod se musí kontrolovat, aby prováděl správně kroky. Poslední krok dělá pravou nohou, potom půlkrok levou nohou, která se mírně natáčí směrem doprava, a pravou nohou pak vykročí. Psovod dává povel „K noze“, když dělá poslední plný krok (pravou nohou). Při vykročení současně trhne vodítkem směrem doprava. Tak přinutí psa ke změně směru a po provedení obratu ho ihned pochválí. Další cvik nenacvičujeme dříve, pokud není tento vypracován v pevný návyk !
 
Vlevo v bok za pochodu
        K nácviku tohoto prvku nemůžeme přikročit dříve, dokud pes spolehlivě a rychle nesedá u nohy psovoda při zastavení. Při obratu vlevo v bok za pochodu postupujeme stejně jako při obratu vpravo s tím rozdílem, že povel přijde na došlápnutí levé nohy. Potom psovod udělá půlkrok pravou nohou natočenou doleva a vykročí levou nohou. Při vykročení psovod přinutí psa trhnutím vodítka směrem doleva ke změně směru a k následování psovoda, potom jej za pochodu chválí. Je-li obrat vlevo vypracován v pevný návyk, můžeme přikročit k nácviku čelem vzad za pochodu.
 
Čelem vzad za pochodu
        Musíme si opět připomenout návaznost cviků. Jak bylo u cviku vlevo v bok podmínkou, aby si pes při zastavení okamžitě sedl u nohy psovoda, je nyní stejně důležité, aby ochotně prováděl obrat vlevo za pochodu, jinak bychom nacvičovali obrat čelem vzad za pochodu velmi zdlouhavě.
            Psovod dává psu povel „K noze“ při došlápnutí levou nohou, pravou dělá ještě půlkrok, přenese váhu těla na přední půlky chodidel, provede obrat čelem vzad a levou nohou vykročí. Opozdí-li se pes, psovod trhne vodítkem směrem kupředu a když pes zaujme správnou polohu, pak jej za pochodu chválí. Cvik musíme mnohokrát opakovat, aby se vypracoval v pevný návyk !
 
Obraty na místě
        Obraty na místě děláme při nácviku s velkým úkrokem vpravo a vlevo, aby pes rychleji pochopil, co od něho žádáme. Psu dává psovod povel „K noze“ dříve, nežli udělá úkrok vpravo, nebo vlevo. Čelem vzad nacvičujeme tím způsobem, že si psovod dá vodítko za tělo a točí se postupně, aby pes byl nucen couvat za psovodem a neobíhal jej.
 
Nácvik sedni
 
        Za pochodu jsme cvik již nacvičili, nyní musíme cvik zvládnout ještě na místě. Nacvičujeme z polohy vstoje a vleže. Pes stojí u nohy psovoda a je na vodítku. Vyslovíme povel „Sedni !“ krátce a vždy ve stejné intonaci. Přinucení se provádí trhnutím vodítka směrem nahoru a mírně dozadu a současným zatlačením levou rukou na záď psa. Jakmile pes zaujme správnou polohu, vřele jej pochválíme a podáme pamlsek. Od pamlsku můžeme později upustit. Cvikem nesmíme psa unavovat, musíme si být vědomi, že pracujeme se štěnětem. Po dvou až třech provedeních si s ním pohrajeme. K udržení nálady nám může posloužit i hra s peškem. Cvik ještě několikrát opakujeme, aby nervové spojení zůstalo zachováno do příštího cvičení. 
            Při všech cvicích zacházíme se štěnětem podle jeho věku a povahy. Již při výchově dbáme, aby každý cvik byl nacvičen p ř e s n ě. Je-li cvik vybudován, přikročíme k nácviku lehni.
 
Nácvik lehni
 
        Nacvičujeme z polohy ve stoje a v sedě, později za pochodu (pro relativně snadnější nácvik lze dokonce nacvičit nejprve za pochodu, ovšem bez odložení). Pes je na vodítku, sedí u nohy psovoda. Psovod dá psu zvukový povel „Lehni“ a současně povel posunkový. Zvedneme levou ruku kupředu do výše pasu a rychlým pohybem směrem dolů opět připažíme a následuje přinucení. Psovod drží psa na krátkém vodítku asi 10 cm od obojku, pravou rukou ho táhne směrem kupředu a dolů, současně kleká na levé koleno. Pravou rukou drží psa na vodítku, aby nemohl vstát, levou jej hladí po hřbetě a udržuje ve správné poloze. Stejně tak si počínáme při nácviku za pochodu. Cvik několikrát opakujeme, aby nervové spojení vydrželo do příštího dne. Po provedení cviku nezapomeneme na pochvalu (a podání pamlsku ještě v poloze vleže) !
 
Nácvik stůj
 
        Při nácviku povelu „Stůj“ dbáme obzvláště na přirozený postoj psa. Cvik neslouží pouze jako prvek poslušnosti, ale také k přípravě na posouzení exteriéru psa na výstavách (či chovných svodech, bonitacích atd.). Cvik sedni a vstaň můžeme připravovat v nejútlejším věku štěněte při česání a kartáčování. Když štěně češeme na zádech, tak si zpravidla samo sedá. Chceme-li docílit, aby povel nabyl významu, musíme jej vyslovit, než psa začneme česat. Levou rukou psa přidržíme za prsa a pravou rukou tlačíme na záď.
            Chceme-li, aby štěně na povel vstávalo, vyslovíme povel „Stůj“, rukou ho lehce uchopíme pod břichem a nadzdvihneme. Takto jsme vypracovali cvik sedni a stůj již u mladého štěňátka a ve věku pěti až šesti měsíců jej pouze upřesňujeme u nohy psovoda a před ním.
 
Nácvik stůj u nohy psovoda
            Tento cvik nacvičujeme z polohy v sedě a vleže. Psa posadíme k levé noze, dáme mu povel „Stůj“, tahem vodítka směrem kupředu a jemně levou rukou psa nadzdviháváme pod břichem. Když zaujme správnou polohu ve stoji, pochválíme ho a podáme mu pamlsek. Cvik několikrát opakujeme a pak si se psem pohrajeme. Ve stejném sledu nacvičujeme „Stůj“ také z polohy vleže.
 
Nácvik stůj před psovodem
            Stůj před psovodem je příprava nácviku ovládání psa na vzdálenost. Psa posadíme nebo položíme krok před sebe, vodítko držíme v levé ruce, dáme povel „Stůj“, pak vodítko mírně natáhneme, pravou rukou naznačíme posunkový povel a psa současně zdvíháme za slabinu. Když pes zaujme správnou polohu, pochválíme ho a podáme pamlsek. Pes musí po dobu podávání pamlsku vytrvat v poloze ve stoje. Od podání pamlsku později upustíme, psa pouze vřele pochválíme. Abychom podmíněný reflex co nejrychleji vypracovali, musíme cvik několikrát opakovat, pak si se psem pohrajeme a cvik ještě několikrát opakujeme.
            Každý nový cvik opakujeme několikrát každý den, aby nastalo pevné nervové spojení mezi podmíněným a nepodmíněným podnětem (mezi povelem a přinucením).
 
Ponechání psa na místě
 
        S mladým psem upevňujeme veškeré cviky, které s ním byly započaty a z cviků poslušnosti přibereme ponechání psa na místě. Tomuto je nutné věnovat dostatek péče, poněvadž jde o náročný, pro mladého psa nepřirozený, cvik. Abychom si náročnost vysvětlili, musíme se vrátit do doby, kdy pes žil v přírodě. V přírodě, kdy psi žili ve smečce a měli svého vůdce, kterého všude a za všech okolností následovali, bylo nemyslitelné, aby celá smečka odběhla a jedno štěně zůstalo na místě samotné. Proto musíme dnes, kdy úlohu vedoucího smečky převzal člověk, přistoupit k tomuto cviku z tohoto hlediska.
            Se psem jsme již nacvičili, aby si na povel lehl. Aby zůstal na místě a psovod mohl od něho odejít, musíme tento cvik nacvičovat postupně a ne příliš brzo, neboť víme, že se podmíněný zpožďovací útlum v raném věku velmi těžce vypracovává. Proto tento cvik nenacvičujeme dříve, nežli ve čtvrtém až šestém měsíci věku.
 
Nácvik
            Mladému psu dáme rozkaz „Lehni – zůstaň“, pomalu před něho předstoupíme a jsme připraveni co nejrychleji zasáhnout a upravit jej, kdyby se chtěl zvednout nebo jinak změnit polohu. Zůstane-li na místě, jdeme několik kroků vlevo i vpravo, čelem zůstáváme otočeni ke psu, opět se k němu vrátíme a pochválíme. Cvik několikrát opakujeme, od psa se vzdalujeme jen na několik kroků. Při dalších cvičeních vzdálenost postupně prodlužujeme a pokaždé se ke psu vrátíme, aby tak nabyl jistotu, že se k němu navracíme vždy. Při počátečním nácviku psa k sobě nikdy nevoláme, naopak provádíme různé pohyby a přitom dbáme, aby se nenechal svést k opuštění místa. Upevní-li se cvik v návyk, pak můžeme mladého psa občas k sobě přivolat, ale častěji se k němu vracíme. Štěně vyrovnaného typu cvik brzo pochopí. Mnohem důsledněji musíme s nácvikem postupovat seštěnětem nevyrovnaného typu.
 
Zdolávání nízké kladiny
 
        Jelikož jsme při vycházkách využívali všech přírodních překážek k tomu, abychom štěně s nimi seznámili, nebude těžké tuto hru přizpůsobit podmínkám zkušebního řádu. Ke zdolání nízké kladiny se osvědčuje nácvik napodobovací metodou. Přes kladinu vyšleme nejdříve psy, kteří kladinu ochotně a radostně zdolávají. Se štěnětem stojíme stranou tak, aby na psy dobře vidělo a nakonec se zařadíme těsně za posledního psa. Jakmile poslední pes vyběhne po náběhovém prkně na kladinu, pustíme na ni i štěně, které je upoutané na vodítku a běžíme s ním vedle kladiny. Bylo-li štěně při vycházkách seznamováno s různými přírodními překážkami, bude kladinu radostně a nebojácně zdolávat. Na kladinu pouštíme štěně co nejdříve, protože čím je pes větší a jeho těžiště je výš, tím je počáteční nácvik obtížnější. Zvláště obtížné bývá přivykat na kladinu štěňata velkých plemen, která už jsou v kohoutku vysoká, ale ještě zároveň nemají pohybovou jistotu a stabilitu dospělých psů. U psů středních a malých plemen nebývají žádné potíže s překonáváním kladiny.
            V případech, kdy psovod neměl možnost štěně při vycházkách seznamovat s různými překážkami v přírodě a štěně se na kladině bojí, je nutné, aby je psovod nejprve navykl chodit po širokém prkně na zemi. Teprve, když štěně nabylo zde jistotu, může prkno podložit např. cihlami. Když si štěně zvyklo chodit i po vyvýšeném prkně, většinou pak stačí vysadit ho na kladinu a nechat ho seběhnout po kladině a náběhovém prkně dolů. Pak štěně vedeme na kladinu s náběhovými prkny normálně na vodítku a pamlskem je lákáme ke zdolání kladiny.
 
Zdolání nízkých překážek
 
        Jelikož každé štěně se raduje z pohybu a byla-li mu dána příležitost, aby se v přírodě seznámilo s různými překážkami, úměrnými k jeho věku a výšce, pak překážky zdolává radostně a bez doteku. Poněvadž se jedná o volný skok, musíme dbát, abychom připravili podmínky pro zdolání překážky bez doteku. Je třeba využívat překážek nižších, než je kohoutková výška štěněte, a přitom je něčím zaujmout (pamlsek, aport), aby překážku zdolalo ve vlastním zájmu. Zpočátku stačí, když štěně překážku zdolá jedním směrem. Jako nepodmíněného podnětu můžeme použít potravy, míčku nebo peška atp. V žádném případě nesmíme štěně nutit k přeskoku přetahováním na vodítku.
            Se štěňaty velkých plemen zařazujeme tuto hru občas a s mírou, aby si na překážky zvykla a získala radost z jejich zdolávání, ale abychom nepřiměřeným zatížením nepřetěžovali jejich pohybový aparát a nezpůsobili zdravotní komplikace v jejich vývoji.
 
Vysílání psa vpřed
 
        Psovod posadí mladého psa k noze, rozkáže mu „Zůstaň“ a odejde 5 až 10 kroků vpřed. Odloží nějaký větší vlastní předmět (kabát, brašna …), aby jej pes nemohl aportovat a vrátí se ke psu. Psa podrží za obojek, pravou rukou mu ukáže směrem k odložené věci a vyšle jej povelem „Vpřed !“. Sám běží rychle za psem a u odložené věci mu rozkáže „Lehni – zůstaň“, pochválí jej a podá mu pamlsek z odloženého předmětu. Sám se vrátí na místo, odkud byl pes vyslán, chvilku na místě vyčká a potom psa přivolá. Aby docílil rychlého přiběhnutí, připraví si pamlsek, se kterým psa k sobě láká a jakmile si před něj pes sedne, ihned mu jej podá. Předmět, ke kterému psa vysílá, je stále na stejném místě. Psa znovu na předmět upozorní a vyšle jej „Vpřed !“. U předmětu psa položí, podá mu pamlsek z předmětu a vrátí se na původní místo. Aby vzdálenost vysílání pomalu a postupně prodloužil, přivolá psa a couvá před ním. Když k němu pes přiběhne, opět se posadí a psovod mu podá pamlsek. Takto cvik opakuje a vzdálenost při přivolání vždy o několik kroků prodlouží.
            Později předmět pokládáme za nějaký hrbolek nebo mez, aby jej pes z dálky již neviděl, ale když na určené místo doběhne, aby jej opět našel. Za psem již nemusíme běhat, pokud plní správně zadaný úkol, jinak neváháme zasáhnout. Na předmět je možno ještě nějaký čas (později občas, k povzbuzení psa) odložit pamlsek, který psu podáme, jakmile k předmětu doběhne, případně si jej již bere sám. V další fázi nácviku jdeme pouze k místu, kde chceme psa položit, ale předmět již žádný nepokládáme. Za psem ještě občas běžíme, povelem „Lehni“ položíme a odměníme pamlskem. Další postup je stále stejný, vzdálenost prodlužujeme a pes běží až na dané místo sám, kde jej povelem „Lehni“ na dálku položíme. Výkon nacvičujeme od samého počátku do různých směrů, abychom u psa vypracovali dobrý základ.